Nebývalo kdysi v dolině řeky Olše lidských stavení. Zdejší kamenitou půdu nikdo neobdělával a hluboké lesy během věků sestoupily z horských úbočí téměř k samým říčním břehům.
Ale přesto to nebyl kraj, kde byste nespatřili živáčka. Každoročně tu pořádala hony na jeleny, kance, rysy a jinou lesní zvěř těšínská knížata. Velmi často se tu také rozléhalo volání kupců a formanů, neboť tudy vedla dávná obchodní stezka z území dnešního Slovenska, přes Těšín a dále Moravskou bránou až do vzdálené Vratislavi. Bohatí kupci tehdy přiváželi drahocenné zboží z dalekých zemí, které v Těšíně vyměňovali za jiné či prodávali za zlaté dukáty. Formanské vozy byly zase plné měděné rudy, kterou převážely ze vzdálených uherských dolů až kamsi do vratislavských hutí.
Obtížnou cestu zdolávali stěží muži i koňská spřežení, a proto není divu, že unavené karavany čas od času zastavovaly, aby si popřály alespoň krátkého odpočinku. Chtěli uhasit žízeň, ukojit hlad a nabrat sil. Nejoblíbenějším, cestou toužebně očekávaným a všemi vyhledávaným místem k odpočinku byla jabloň rostoucí na úpatí beskydských vrchů. V její blízkosti tryskal ze země pramen osvěžující vody, na nedalekých lučinách rostla svěží tráva a nedaleko odtud volně plynula řeka Olše. V ní napájeli vozkové uhřáté koně, kteří pak volně puštění spásali šťavnaté traviny. Mezitím kupci a formani plnými doušky užívali blahodárného odpočinku ve stínu rozložité koruny mladé jablůnky.
Míjela léta, jabloň rok co rok rozkvétala a rodila chutné plody a čím dál tím častěji tudy drkotaly vrchovatě naložené formanské vozy. Nikdo už si přesně nepamatuje, kdy se to stalo a čí to byla práce, neboť o tom mlčí i nejstarší listiny, ale jednoho roku se na místě mezi jabloní a vodním pramenem objevil zájezdní hostinec. Prostorné v něm byly místnosti pro cestující a ještě prostornější stáje pro koně. Pohodlněji tu mohli kupci a formani trávit chladné noci v příjemném snu a ošklivé sychravé dny při odpočinku. A roky stále ubíhaly. Kolem zájezdního hostince přibývala rok od roku nová stavení, do osady se stahovali lidé. Jabloň časem zestárla a ztrouchnivěla. Zůstal jen název, neboť jak ti, co jen projížděli, tak i stálí usedlíci nazývali novou osadu Jablůnkou. A osada stále rostla a obyvatel přibývalo, až ze skromné podhorské vísky vyrostlo město Jablunkov.
Až do dnes se nám dochovala pověst o jablůnce, jež byla zvěčněna na první pečeti města Jablunkova.