Rakousko
Jak to je když se mění svět kolem nás? Dnes, když je v dohlednu rok 2000 je tato otázka zvláště aktuální. Můžeme na ní odpovědět různě a přece nezachytíme celou pravdu. Mění se budovy kolem nás, odcházejí lidé o kterých ani nevíme, a oni si s sebou vezmou svět - ten jejich. Zůstanou vzpomínky a taky fotografie. Je tomu právě sto let kdy vznikly jedny z prvních fotografií jablunkovského náměstí. Do dnešních časů jich vzniklo úctyhodné množství. V nich je ten svět, který už odešel. I ti lidé tam jsou.
Jaký byl ten "austryjacki" rynek, vlastně Ringplatz, tak se tehdy úředně nazýval. Byl už dlážděný, ale tak nějak divně, říčními kameny z Olzy nebo Lomné. Stály už tam domy zděné, ale taky ještě dřevěné s podloubím. A na nich samozřejmě nápisy na vývěsných štítech hospod a obchodů. Byly německé nebo rakouské, jak kdo chce, a taky polské. Mohli bychom si přečíst Jakub Bullawa - Johann Rucki Bier Brandwein - Wyszynk Piwa, Cast Einkerhaus / zájezdní hostinec / Café Ausschwitzer a tady Café Wien, byl přece nazývám Jablunkov malou Vídní. Jestli pak tam skutečně podávali vídeňskou kávu? Už tehdy lemovaly náměstí obchody Johanna Eisenberga, Josepha Coldberga, Leopolda Loblowitze, Johana Lubojatzkého, Carla Eisenberga, Franza Kucheidy a Morizta Frankla. Novotou svítí nový dům /č.16/ Emmanuella Bullawy postavený za 22 000 guldenů, v místě starého dřevěného domu z roku 1740, jehož majitelem byl kdysi jablunkovský lékař dr. Josef Sikora. Byli Bullawové už v 19. století úspěšnými jablunkovskými podnikateli a obchodníky.
Bylo divné to rakouské jablunkovské náměstí. Mohli jsme tam potkat vážené občany ve fracích a cilindrech. Ženy šustěly širokými sukněmi, jejich hlavy zdobily roztodivné klobouky - často nejnovější vídeňská móda. Vždyť Vídeň nebyla zas tak daleko, jeden z jablunkovských obchodníků jezdil nočním vlakem, aby tam ráno mohl prodávat čerstvé houby z beskydských lesů. Je rok 1908 jubileum panování císaře Františka Josefa. Do Vídně se vydává velká skupina Jablunkovanů, celá svatba v jablunkovských krojích. Ještě před tím se nachávají vyfotografovat pod dřevěným podloubím. Jejich kroje se budou ve Vídni skutečně vyjímat, jen to stříbro co je na nich stojí za podívanou. Fraky, cylindry, stříbro a hned vedle brucleky, nogavice, krbce a loktušky goralek. Takové to byly kontrasty i symbióza. Čas utíká, burmistra Ingáce Paducha střída Johann Zwilling poslední rakouský burmistr Jablunkova. Na náměstí vyhrává vojenská kapela, je srpen 1914 a po ranní mši odcházejí do Návsí k vlaku mobilizovaní muži bojovat za císaře, doprovází je procesí. Přes 50 se jich nevrátilo. Nevybojovali vítězství, Rakousko se rozpadá. Blíží se konec jedné epochy. Na náměstí se střídají tábory lidu. Rakousko není, co bude Polsko nebo Česko. Po náměstí pochoduje vojsko polské, pak české.
Přichází vojsko italské, neklid trvá. Co bude, jaký bude nový čas? Na vše shůry hledí Panenka Marie, nejedno už viděla. Po náměstí pobíhají bosé děti, nedaleko kostela na hřišti se učí od italských vojáků hrát fotbal. Bude se jim to hodit, ten nový čas, nový svět bude jejich.
  
Třicátá léta
Je začátek 30.let a Evropa se roztáčí do spirály, která zasáhne i Jablunkov. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Na jablunkovském náměstí, teď už T.G. Masaryka, je klid, snová atmosféra. Uprostřed stojí plátěné přístřešky, pod kterými je možno vidět Šniegoně - Pecyna prodávajícího zeleninu, Zwillingovou z Mlýnské ulice nabízející citróny, pomeranče, mandarinky a kdovíco ještě. Na lavičkách se vyhřívají staří Jablunkované, Baselides- Herod z Bělé, Ausschwitzer z Polské ulice, a další s přezdívkami jako Pjernikoř, Kašok, Nabitek, Bajbok a Kviytko. Před svým obchodem rozmlouvá s pohlednou ženou hodinář Heřman Grossmann. Klid, idylka. Něco ale přece ruší poklid. Jsou to auta, kterých přibývá. Před hotelem Bullawa parkuje taxi Blendovského a Valtra Rosenzweiga. Na náměstí hned vedle "čiščarni" se staví benzínová pumpa s nápisem Mobil Oil. Jiná pumpa je umístěna na rohu u hospody "Myntelka". Klid ruší také hasiči, kteří na náměstí nacvičují hašení požáru. Od hydrantů se táhnou plátěné hadice, voda hrozivě pryští do výšky, žebříky na kolech sahají až ke střechám. Naštěstí je to jen zkouška. Velmi rušno je na náměstí v dny jarmarku, celá plocha je zastavena budovami, mezi kterými se to jen hemží lidmi z celého Jablunkovska. Je tu i červen, a to je v Jablunkově Boží Tělo. Náměstím prochází procesí. V čele páter Hanzlík, ne jinak než na koni. Okna domů jsou otevřená dokořán. Jedno z nich, na domě č.7 židovského obchodníka Kemeniho, lemují plastiky polonahé ženy a muže. V konzervativním Jablunkově? Není jim dáno tam být dlouho. Čas letí.
Je rok 1937, když umírá prezident Masaryk. Na Náměstí před restaurací Silesia je tryzna. Smutek tam drží vojáci, sokolové, junáci a mnoho dalších. Odešel jeden ze symbolů československé státnosti. V přihraničním Jablunkově to má zvláštní význam. Přichází rok 1938, kolo dějin se otáčí. Nebo se hnulo kupředu? Je začátek října, náměstím projíždějí auta s vojskem a také s nábytkem a lidmi. Odjíždějí do Frýdku, Ostravy a dál na Moravu. To opouští město česká společnost. Musí pryč podle ultimáta, dohody? Je to ultimátum polské vlády, která požaduje připojení části československého Těšínska k Polsku.
Je 4. října a na jablunkovskou dlažbu padají kytice květin, lidé jásají, přichází "Wojsko Polskie". Všechno je zase jinak, mění se nápisy nad obchody, nová je i tabulka označující náměstí. Jsme v Jablonkowie na Placu im. Józefa Pilsudskiego, je nedělní slunečné odpoledne, lidé vycházejí z kostela, dveře hospod jsou otevřeny dokořán. Před hotelem Bullawa stojí autobusy Chevrolet firmy Molin, které jezdí až do Katowic. Je srpnová neděle, poslední před bouří. Za Slavíčem je Protektorát, za Mosty za průsmykem je svobodný Slovenský štát. Právě tam v Čadci čekají vojáci- němečtí a také někteří z Jablunkovanů. U tunelu se střílí.
Je časné ráno pátek 1. září 1939 a Německo napadlo Polsko, začíná II. světová válka. Nad Jablunkovem krouží letadlo s černými kříži. Polští vojáci, úředníci a mnozí civilisté spěšně odcházejí směrem na Istebnu. Město ztichlo. V okně domu č. 16 cukráře Wrabtze se hrozivě tyčí kulomet, naštěstí nestřílí. Ještě v ten den vchází Wehrmacht, vracejí se i ti zdejší z Čadce. Znovu jásot i květiny? Mnozí z vítajících netuší, že je to začátek konce. Tradiční jablunkovská společnost už nikdy nebude taková jako předtím. Pro někoho život, pro někoho smrt. Je válka.
  
Léta čtyřicátá - "Po válce"
Je krásný máj 1945, konečně nastala velká úleva, už není třeba bát se války a pronásledování. Ale přesto něco visí ve vzduchu. Německo padlo a co bude? Polsko, nebo zase Československo? Funguje už tu polská milice, někde vyvěsili i polský prapor. Ta nejistota netrvá dlouho. Ve středu 9. května se na radnici ustanovuje první národní výbor jako orgán československé moci. Prvním předsedou nového Místního národního výboru byl zvolen jablunkovský poštovní doručovatel Petr Nenička. Jablunkov se tedy vrací do Československa. Polskem zabrané české Těšínsko přislíbil zpět dr. Edv.Benešovi už za války Josef V.Stalin. Hranice s Polskem ještě nefunguje, už v sobotu 5.května přijíždějí z Istebné pro své mrtvé. Otevírá se hrob na židovském hřbitově. Exhumaci zastřelených provádí jablunkovský doktor Josef Mentel,pomáhat musejí jablunkované s N na zádech - Němci. Goralské vozy s těly zabalenými do bílého plátna odjíždějí. A co Němci - Jablunkované ? Plombují se byty, jablunkovští Němci musejí pryč. V bývalém táboře Hitlerjugend na Vojtěchově je shromažďovací tábor, je tam hodně Němců i ze Slezska.Těžce se hledá spravedlnost po šesti létech útrap. Těžce. Vinen, nevinen-pryč do Německa ! Jen někteří se dokázali obhájit.Těch pár mohlo zůstat. Zůstaly také prázdné byty, domy a majetky - konfiskáty. Nové majitelé nebylo třeba hledat. Vracejí se lidé z vězení, koncetráků, zajetí, fronty a nucených prací. Pro některé ještě útrapy nekončí.Nové úřady provádějí tzv.rehabilitace, udělují národní spolehlivost a ta znovu není pro všechny. Jakoby šest let ponížení nestačilo. Už bylo dost národnostní nevraživosti.
Náměstí znovu mění tvář. Tabulka s nápisem Hitlerplat, zmizela kdoví kam. Strhávají se německé nápisy a vývěsní štíty. Obsazují se německé obchody. Mezi nimi jsou i ty po židech. O ty se už nebude nikdo upomínat, nemá kdo. Ačkoliv z Kemanýho rodiny někteří přežili, ti se už do Jablunkova vrátit nechtějí. Jejich dům si pozdější majitelé od nich řádně odkoupí. Mizejí stará jablunkovská jména, přibíjejí se nové provizorní štíty. A jsou jména nová - národní správci jako A: Lyčka sklad strojů, Jiří Kiša, Plecháček a jiní. Obchodovat se musí. Zase je tu i trh, rynek je plný lidí. Z dřevité vlny se vybalují nové hrnce a talíře, rozbalují se látky, zkoušejí se boty, čepice a klobouky. Po chudých létech války si je možno opět vybrat. Od konce války už nějaký rok uběhl, ale některým z ní něco v krvi zůstalo. Mladíci založili bandu,přepadávají lidi a okrádají je. Ve stodole u hřbitova mají svůj hlavní stan. Tam je překvapila policie. Stůj! Padá výstřel, vůdce bandy s dírou uprostřed čela se kácí na zem. Ostatní utekli, někteří daleko do světa, do Ameriky a Austrálie. Blíží se únor 1948 a v Československu spěje k novému převratu, který jakoby ukončil to, co začalo před deseti lety v roce 1938. Politický boj se vede i v Jablunkově. V posledních volbách nejvíce hlasů získali komunisté, ti jsou ale z různých důvodů v opozici. Teď nadešla jejich chvíle, přebírají moc, je ustanoven akční výbor Národní fronty a pak nový Městský národní výbor, do jehož čela byl postaven Josef Jedlička.
Svou činnost ukončili národní socialisté, kteří svou politikou nepřispívali k soužití mezi Čechy a Poláky. Situace se zklidňuje. Velká část obyvatekstva očekává změny k lepšímu. Poválečná politika demokratických stran byla pro mnohé lidi zklamáním. Krize z 30-tých let a válka přinesla určitou diskreditaci kapitalismu, v jablunkovském regiónu bylo místy bídy taky dost. Mnoho lidí hledělo na dobu příští s nadějí, jiní očekávali časy zlé.
  
Jablunkovský rynek - Padesátá léta
Kdesi na Jaltě na Krymu v roce 1945 Churchill, Roosevelt a Stalin rozhodli o svých sférach vlivu. Československo se dostalo do sféry ruské-sovětské. Definitivně se tak stalo právě v únoru 1948. Teď už záleželo jen na lidech, kteří dostávali možnost vládnout. Lidé v Jablunkově se stávali svědky morálních, národnostních a ideových kotrmelců. Nová možnost znovu vládnout lákala mnohé. Začínala léta padesátá. Měnilo se mnoho v životě lidí, něco rychle, něco pomaleji. Postupně mizely vývěsné štíty se jmény majitelů obchodů. Zmizely plných čtyřicet let. Obchodníci mnohdy mohli zůstat jako vedoucí. Byli už však jen zaměstnanci Pramenu, Jednoty, Snahy, Míroděvu a Komunálních služeb. Zestátnil se každý obchod, řemeslnická dílna i všechny malé jablunkovské fabričky a výrobny. Na náměstí se objevily nové česko-polské nápisy. K těm nejznámějším patřily Potraviny-Artykuly Zywnosciowe, Maso-uzeniny, Mieso - Wedliny, Oděvy-Odziez, Obuv-Obuwie, Železářství-Towary zelazne a Pohostinství - Gospoda.
Lidé si zvykali na nové názvy pomalu a dlouho ještě používali názvy staré. Se zásobováním to po válce a po převratu skřípalo, proto byl zaveden přídělový systém, jako za války. Kupovalo se znovu na lístky. Málokdo si dávky pamatuje, tak např. v červenci 1951 některé měsíční přídělové dávky /pro dospělé/ byly následující: pšeniční mouka hladká 3.497 g, těstoviny 250 g, ovesné vločky 100 g, kroupy 150 g, maso 1.100 g, máslo 250 g, sádlo 160 g, margarín 160 g, cukr 1400 g, mléko 1/8 l, vejce 4 ks, cukrovinky pro děti 100 g nečokoládových a 100 g čokoládových. Jen pamětníci vědí na kolik to stačilo. Zemědělci zvládali plnit nezvykle vysoké kontigenty, tzn.povinné dávky potravin státu. Postupně se ale zásobování zlepšovalo a lístky byly zrušeny. V roce 1953 přišla výměna peněz, která byla pro mnohé pohromou.
Velká politika se jablunkovanů až tak netýkala, o procesech a popravách četli v novinách a slyšeli v rádiu. Mnozí museli narukovat na vojnu k PTP /Pomocné technické prapory/ a někteří "za politiku" skončili v žaláři, někdy i na mnoho let. Náboženství se nazakazovalo, ale potlačované bylo mnohdy velmi. Vzdát se své víry museli např. učitelé, ale přesto někteří tajně do kostela chodili dál. V polské škole u kostela učitelka Br. Poloczková se vždy v poledne s celou třídou modlila Anděl Páně. Dělo se tak v roce 1956, Jablunkované a okolí si svou víru nedali vzít, kostel býval plný. Zůstaly i Alžbětinky, ačkoliv, kde se dalo, tam byly kláštery zavírané a likvidované.
V Jablunkově se později našli lidé, kteří klášter zachránili, byť nosili legitimaci KSČ. Vše se dělo pod taktovkou této strany, která svůj největší svátek slavila 1.máje. Prvomájové oslavy let padesátých byly obzvlášť pompézní. Byly dlouhé průvody, velké množství červených praporů, obrazy Marxe, Engelsa, Lenina, Stalina a Gottwalda. Na transparentech se odsuzoval americký imperialismus, válka v Koreji, oslavoval se mír KSČ a Sovětský svaz. Z tribuny před Staňkem se nesly dlouhé předlouhé projevy zakončené internacionálou. Nejvíc si oddechly školní děti, mezi kterými se objevili i první pionýři s rudými šátky na krku. Z bývalé budovy obecního hostince byl zřízen Pionýrský dům, kde se velkému zájmu mládeže těšily různé modelářské kroužky a bezplatné promítání filmů. Byl tu nový jev, školky a mateřské školky pro děti jejichž matky, což bylo také specifikem doby, hromadně nastupovaly do zaměstnání.
Na náměstí už nebyly tak velké jarmarky jako kdysi, ale za to přibývalo aut. Bylo zde možné spatřit nejen nové značky osobních aut jako Škoda Tudor, Jawa Minor, Škoda Spartak, Tatraplán, ale i nákladní auta Praga RN, Tatra 111 a autobusy Škoda vyjíždějící z nového přepravního podniku ČSAD, umístěného v budovách bývalé koželužny Aloise Eisenbergra. Přepravci měli práce dost, jelikož ve vesnicích kolem Jablunkova se rovíjel čilý stavební ruch. Lidé pracující v železárnách a na šachtách dostávali různé půčky a úlevy na stavbu nových zděných domů. Náměstím táhlo mnoho formanských vozů naložených cihlami, cementem, lepenkou, vápnem, novými okny a dveřmi.
Přišel také jeden podzimní den roku 1956, kdy se jablunkovské náměstí zaplnilo dlouhými autobusy s červeným křížen po bocích. Mířily do Maďarska, kde vypuklo povstání. Mluvilo se o revoluci a kontrarevoluci. Ve snaze poznat pravdu mnoho lidí naslouchalo vysílání rozhlasové stanice Svobodné Evropy, které bylo ale silně rušeno. Naslouchání vysílání zahraničních stanic bylo dosti rozšířené, často představovalo jediný zdroj objektivních zpráv. Tvrdá cenzura byla pro tehdejší komunistický režim charakteristická. Život šel dál, odvíjel se v mnoha rovinách nezávisle od totalitní moci nebo ideologie. V létě přijížděl Kutáč s houpačkami, dětským kolotočem a střelnicí. Z ampliónu se tehdy nesly písničky Josefa Zímy a Kučerovců. Lidé se chodili koupat pod Fojtkuli / Fojtová hať / na "Tiché moře" a na koupaliště do Žihly . Na zahradě u Czytelny jablunkovští "pezetkaovci" organizovali kouzelné "Wianki", v srpnu bylo "Gorolski swieto", městem tehdy procházel pestrý průvod krojovaných skupin a alegorických vozů. Jura z pod Grónia hřímal svoje: Ho ho ho ludkowie! Kolorit města se pozvolna měnil. Ještě jezdil městem poštotní vůz tažený koňmi, ještě bylo možno vidět na náměstí krávy, které stará Zowadová vedla na pastvu.
Na lavičkách se vyhřívali na slunci jablunkovští staříci, jejichž oblečení pamatovalo zašlou slávu předválečných lét. Byly také dny, kdy jablunkvskou dlažbu a domy bičoval vytrvalý déšť, jak tomu bylo v létě 1958. Tehdy Jablunkov postihla velká povodeň, pod vodou se ocitla Kaluža, kde se spojily vody rozlité Olzy a Lomné. Dlouho ještě bylo vidět na stěně domu Blendovských, jak vysoko tehdy sahala voda. Povodeň posbírala všechny dřevěné mosty, které byly tak typické pro Jablunkov. Čas běžel a byl tu konec roku 1959, kostelník Cyhan s kufříkem plným vánočních oplatků putoval po jablunkovských domácnostech. Na dveřích křídou psaný zůstával po něm nápis K+M+B 1960.
Už tři roky plul vysoko na nebi první Sputnik, pro lidstvo se otevírala nová éra, pro Jablunkov se ale nic mimořádného nechystalo. Odcházelo jen období nejtvrdší totality.

Léta šedesátá
Léta šedesátá nezačaly pro jablunkovské farníky zrovna šťastně. V roce 1960 zemřel páter Josef Hanzlík, který byl na Jablunkovsku dosti oblíben a populární. Rok 1960 byl také rok, kdy byl zrušen okres Český Těšín a Jablunkov se stal součástí nového okresu Frýdek - Místek. Z aut zmizela značka ČT. Lidé nadávali, vždyť nové okresní město bylo dosti vzdálené a cesta tam i zpět byla zdlouhavá. Nic to nepomohlo, protože nové administrativní rozdělení bylo zavedeno spolu s novu socialistickou ústavou. Byla ustanovená ČSSR. V roce 1960 se konaly také Olympijské hry v Římě, což pro mnohé bylo zvláště vzrušující, protože poprvné mohli OH sledovat v televizi. Televizory byly tehdy převratnou novinkou. Na střechách se postupně objevovaly těžné a velké antény, zatím co obrazovky prvních televizorů byly velmi malé. Byla tu i další novinka - tranzistorová rádia s oblibou nošena demonstrativně s dekou k Olze nebo na koupaliště. Ta první rádia nehrála nijak moc, nejlíp je bylo slyšet v kopcích, ale i tam nejlíp slyšitelná byla znělka Moskvy a Hlasu Ameriky. Na náměstí se mísilo nové se starým. V bývalém obchodě Kucheidy byly zřízena samoobsluha, před kterou však bylo možné vidět cikánského brusiče nožů, jenž za pomoci pedálu roztáčel svůj podivný stroj. V létě před "Baťou" postávali jablunkvští hoši a čekali, kdy dovezou vytoužené trampky, a když už se podařilo koupit trampky Made in China, bylo jejich štěští úplné. V zimě zase hoši stáli na hokejky, které byly vzácným zbožím. Tehdy ještě zimy bývaly pořádné, Jablunkov měl řádné hokejové mužstvo i ledovou plochu s dřevěnými ochozy. Až na náměstí bylo slyšet výkřiky: Góól!
Rynek žil svým pomalým rytmem. O čistotu se starali zametači Proficz a Wojnar, v létě v cukrárně Heliošů drkotal zmrzlinový stroj vyrábějí jahodovou a zvláště oblíbenou kávovou zmrzlinu, přímo na dlažbě před Zeleninou byla hromada melounů, které rychle mizely, protože kdo ví kdy budou dovezené další. Hlučno a veselo bylo u trafikanta Budy, který, ač válečný invalida, dovedl svou dobrou náladou a humorem rozveselit mnohé. U benzinové pumpy uprostřed náměstí se čile obracela malá a tělnatá paní Navrátilová, v řadě tam stál Lisztwan z Návsí se svým motocyklem Indián, Szkandera se svou malou nákladní Tatrou nebo ředitel Smyček se svou ranaultkou R4. V roce 1965 se konečně podařilo v Jablunkově založit JZD, které mělo svůj hlavní stan na Folvarčku v budovách bývalého farního statku. Začátky byly nevalné, okázalé byly za to dožínky, kdy v průvodu jely traktory a nové zemědělské stroje. Jablunkovští gazdové obuli svá doposud železná kola do gumových pneumatik a hospodařili samostatně dál. Někteří z nich, jako např. Lacek a Zowada pro svůj vzdor skončili ve vězení. Za co konkrétně - to už snad ví jen jejich rodiny. Nečekaně nadešly události roku 1968, kdy o mnoha věcech bylo možno hovořit veřejně a kriticky. I v Jablunkově se poodhalovala minulost let 50-tých i jiných, rehabilitovalo se nespravedlivě odsouzené, činnost skupiny Rybky z přihřbitovní stodoly byla hodnocena jako odbojová, mnoha událostem se dával lidský a ne politický rozměr. V Jablunkově se znovu objevili skauti vedení mezi jiným p. Žabkou a Ruttkayem. V celostátním měřítku se děly překotné věci. Jablunkov jako jeden z prvních pocítil, že to asi neskončí dobře. Už začátkém léta projíždělo Jablunkovem mnoho bulharských kamionů vezoucích živá prasata. Hovořilo se o tom, že je to součást zásobování pro sovětská vojska ležící v Polsku nedaleko našich hranic. Mnozí trvrdili, že tato vojska k nám brzy vpadnou.
A 2l. 8. se tak skutečně stalo. Jablunkov nezažil přesun sovětských kolon, nedošlo ani k zabrání Těšínska polskými vojsky, jak někteří zasvěceně tvrdili, jen sem tam projel sovětský obrněný transportér. Sovětští vojáci byli v Č. Těšíně, kde se někteří Jablunkované jeli podívat a zde je také přesvědčovali, že u nás kontrarevolucija nět. Četlo se pak v Jablunkově spojená vydání svobodných necenzurovaných novin, poslouchalo se svobodný rozhlas a psalo různé nápisy proti Rusům. Minulo horké léto a vše se postupně začalo vracet do starých kolejí. Jen mezi členy KSČ nastaly prověrky, které se často staly zámínkou k vyřizování osobních účtů. Většinu obyčejných lidí to ale až tak nezajímalo, byl to boj uvnitř KSČ. Bylo i něco obyvatel Jablunkova, kteří v důsledku převratných událostí roku 1968 zůstali na Západě v emigraci. Nejvíce zklamaní však byli lidé, kteří měli naději na odčinění křivd jaké byly na nich v minulosti spácháné. Začátek období normalizace se v Jablunkově projevil i tím, že se na prvomájových oslavách, a nejen tam, začali objevovat sovětští důstojníci. Konec let 60-tých byl v Jablunkově poznamenán ještě jednou událostí, to tehdy přišel na faru nový kněž Prachař. Byl sympatický, moderně se oblékal, jezdil na kole a dokonce snad trénoval fotbalisty - věc v Jablunkově doposud nevídaná. Bylo ještě něco, v roce 1969 Američané přistáli na měsíci - někteří to komentovali tak : Lepší by bylo, kdyby na měsíci byli Rusové a u nás Američané. Nu což, tak bylo - smutno i veselo.
  
Léta sedmdesátá
Jaká vlastně byla ta léta sedmdesátá? Zdá se, jakoby se nevyznačovala ničím zvláštním. Byla poklidná? Stabilní? jak pro koho, život bývá někdy složitý. Pro Jablunkov to bylo období poněkud osudové. Přišly ty nešťastné zásahy do jeho zástavby. Odešla léta šedesátá, která tak nějak civilizačně patřila k světu minulému. Zdá se, že v létech sedmdesátých nastal přelom a nasměrování k 21 století. Socialistické hospodářství se vypjalo k novým výkonům. V obchodech se objevovaly nové výrobky, které ale mnohdy nešly koupit - musely se sehnat. Velkou módou se staly tzv. šusťáky, což byly pláště ze silonové nepromokavé látky. Kdekdo zahazoval mongomerák, baloňák a hubertus. Sháněly se tesilové obleky a dederonové košile. Pozvolna se obměňoval i sortiment v potravinářských obchodech. Konečně se objevila tuzemská "zvýkačka", domácí Coca Cola, což nebylo nic jiného než Kofola vyráběná Galenou v Komárově u Opavy. Mléko se začalo prodávat ve skleněných lahvích, už nemusely paní Bieleszová nebo Budová tahat těžké "baňoky". Máslo a margarín se začal prodávat ve staniolových obalech. V hospodách se pilo pivo přerovské, ostravské a někdy i plzeňské, kouřily se cigarety s filtrem. Ze "západu" k nám dorazily některé módní "výstřelky", které bylo možné sehnat v tzv. Tuzexu. Mládež jezdila nejvíce do Tuzexu /do Ostravy a Žiliny/ pro rifle, které bylo možné koupit za 40 bonů čili za 200,- Kčs. Přikoupilo se tam něco voňavých cigaret, kávu v barevné plechovnce a třeba i whisky. Muselo se mít ale ty bony, které v Žilině nanápadně nabízely slovenské gazdinky. Bony byly poukázky, které vlastnili ti, kterým přicházely ze západu" valuty". Stát valuty prostě zabavil. Byly rodiny, které si zakládaly velmi na tuzexovém "image". Čas běžel, už nebylo na rynku hospody "Na rogu" nebo " U Myntelki", kde sedávala stará Byrtuska, hrobař Arleth, Hromada z Bělé a jiné jablunkovské postavičky. Jejich azylem se tak stala "Czytelnia" nebo hospoda
"U Špinavca". Když přišlo jaro a Velikonoce, už čím dál míň bylo vidět v oknech velikonoční beránky s korouhvičkou, svátky v sedmdesátých létech začínala vyplňovat televize. Byly v kostele "Křížové cesty" a jiné pobožnosti, doma se zapínala televize - někde už s velkou obrazovkou. V roce 1974 byla pod Bachratou postavená nová smíšená česko - polská základní škola. "Bachrato", to byl kopec, na kterém lyžovaly generace jablunkovských kluků a děvčat. Kdo sjel na lyžích Bachratou, tak ten už byl uzávaným lyžařem. To vše ale skončilo. Nová škola byla panelová, tedy zvláště nepěkná. Stála na pokraji města, což až tak nevadilo. Byla to ale předzvěst toho, co Jablunkov teprve čekalo. Velká část města chátrala, sem tam se něco opravovalo, mnohdy nepěkně, jak v případě krásné staré secesní budovy hasičské zbrojnice. Kolem města rostly nové rodinné domky, ale staré město jakoby uslo. Čekalo se, že se bude bourat. Nejdříve se začalo na náměstí v létech 1976 - 1977. Příbývalo aut a zvláště kamiónů, bylo tedy třeba zlepšit průjezd náměstím. Byl to argument pro většinu jablunkovanů nepřijatelný. Přesto ale bylo vybouráno několik domů, které by dnes mnozí Jablunkované, kdyby mohli, postavili znovu. Náměstí už nikdy nebude tak rázovité jako dřív. Zvláště škoda bylo domu č. 35 stojícího v dolním rohu náměstí. Byl majetkem rodiny Lubojackich. Už v době Rakousko - Uherska tam vedl svou živnost a obchod řezník Lubojatzki / nebo Lubojacki - jak kdo chce/. Byl tam i obchod s látkami France Cyhana. Řeznictví se tam udrželo až do let 60-tých, mnozí si ještě pamatují Emila Lubojackého a jeho manželku. Než pak tam byla zřízena výkupna vajec, bylo tam možno jednou na podzim vidět viset na dveřích zastřelené černé divočáky a zajíce. Padl také sousední dům č.36, kde před válkou měl svou dílnu knihář a tiskař Richard Ploschek. Za své tam vzaly i další domy, které už ale patřily k ulici Nádražní. V protilehlém rohu rynku stál dům č. 17, ve kterém vedl svou dílnu a obchod židovský krejčí Josef Goldberg, jehož vzala válka, holocaust. Bydlel tam pak se svou rodinou řezník Cienciala, který dal dům přestavět. Nebyl už tak pěkný, jak ten předešlý, ale dokonale vyplňoval roh náměstí. Byl také zbourán za ním stojící dům č.132 kupce Kantora a na druhé straně ulice stojící dům č. 130. Tam kdysi vedl pohostinství Abraham Hoffman, jehož tvář zdobil bohatý plnovous. Proto se tam pak nazývalo "Do Fusatego", jinak se tam mluvilo taky "Do Nedomlela". Takto zmrzačené náměstí někdy v této době dostalo novou dlažbu. Nějaký čas byl pokoj s bouráním Jablunkova, pak ale přišel rok 1979 a 1980, a skoro půl Jablunkova padlo pod lžícemi rýpadel a buldozerů. Nad Nádražní, Polskou a Mlýnskou ulici se vznášela oblaka prachu, které pohotově likvidoval přistavěný kropící vůz. Těžko se lidem odcházelo ze svých domovů. Komunita "starých" Jablunkovanů vzala za své. Než všechny domy padly, bylo možno na půdách najít staré fotografie, dokumenty napovídající hodně o dobách minulých. Bylo možné vidět skoro úplně zachovalou dávnou pekárnu Ruckého v Polské ulici, dřevěné skříňky a sodovkové láhve, které kdysi patřily Szkanderovi, jenž uměl sodovku velmi dobrou. Zmizel starý z roku 1905 pocházející nýtovaný most přes Olzu, budova mlýna, Czytelnia a všechny ty budovy, které my dříve narození máme dodnes před očima.

Těžko dnes odsuzovat tehdejší jablunkovské "konšely", proti tehdejším mocipanům byli nejspíš bezmocní. Ty nové paneláky, které následně postupně vznikaly ovšem tak nepěkné být nemusely.

Léta osmdesátá (čas nadějí reálných)
Léta osmdesátá znamenala pro Jablunkov pokračující proces „modernizace. Těžké tahače navážely hromady panelů, z kterých postupně rostlo sídliště, které později získalo nevábný název „Bejrút“. V roce 1981 byla ukončena výstavba sídliště v lokalitě bývalé ulice Mlýnské, v roce 1985 ve středu města. Celkem bylo postaveno přes 350 nových bytů. Všechno časem nějak vybledne, ani to sídliště dnes už tak „nestraší“, zvláště vezme-li se v úvahu, že nových bytů se staví velmi málo. Příjemným překvapením pro Jablunkovany byla rekonstrukce budovy č. 18 na náměstí, tedy sídla PZKO. Byl to malý příklad toho, jakým směrem se mohla ubírat modernizace Jablunkova. Pomalu už zapomínáme, že jsme žili tak nějak od jednoho sjezdu KSČ do druhého a také po pětiletkách. Plánovalo se a pak se úkoly plnily nebo i neplnily. Dávaly se závazky, byly akce „Z“, brigády . To vše zejména v první polovině osmdesátých let zesílilo. Každá organizace plánovala brigádnické hodiny. Jak to bylo s vykazováním jejich plnění, na to si jistě někteří z vás dobře vzpomenou. Tam, kde se ochota lidí pracovat pro společnost cenila a neprofanovala, se mnoho pěkného a prospěšného udělalo. Některé občanské výbory za sebou zanechaly kus poctivé práce.
Léta osmdesátá – to byl také počátek eroze socialistické totality. Vše začala v sousedním Polsku „Solidarita“. V našich sdělovacích prostředcích šlo o „takzvanou Solidaritu“.Příhraniční Jablunkov pocítil vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Hranice s Polskem byla opět neprodyšně uzavřena a postupně byla uvolňována až po dlouhé době.
V tom čase byly obchody v Polsku skoro prázdné, čehož využívali především různí šmelináři. V našich obchodech se setkávali s velkou nevraživostí. I v Jablunkově docházelo k výstupům z důvodu údajného vykupování. Někdy ale šlo pouze o několik tabulek čokolády pro děti, jindy o příslovečnou dětskou krupičku.Často bylo chování některých z nás velmi trapné. Ale i to už pominulo a čas obrátil vše úplně naopak. Život si zase pěkně plynul „od sjezdu do sjezdu“…Tak třeba v roce 1985 se slavilo 68. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Slavnostní zasedání v kulturním domě mělo následující program: a) státní hymny, b) slavnostní projevy, c) kulturní program, d)zdravice sovětskému lidu, e)závěr, f) internacionála. To jen jako drobné připomenutí, bez jízlivosti.
Jablunkovské kino mělo v té době své stálé návštěvníky a např. v březnu roku 1986 se zde hrály dva filmy anglické, jeden americký, jeden sovětský, jeden italsko – francouzský, jeden francouzský a čtyři české. Při promítání anglické verze Tarzana bylo kino „narvané k prasknutí“.
V roce 1986 došlo v Jablunkově k události, která pro někoho byla smutná, jiným lhostejná. Z funkce předsedy MNV odešel po dvaceti letech Viktor Sikora. Tak dlouhé „fojtování“ v Jablunkově bylo asi ojedinělé. Mělo své klady, ale i zápory. Jablunkov v té době získal novou budovu autobusového nádraží a pak v roce 1987 honosnou Obřadní síň na místním hřbitově. Jablunkované ale byli zvyklí na pohřby v kostele a nehodlali tento zvyk měnit. Obřadní síň zela prázdnotou. I pozdější pokusy zakazovat pohřebním průvodům cestu na hřbitov přes jablunkovské náměstí vyzněly na prázdno.
Přišel rok 1988, v okolních státech se děla spousta převratných věcí, ale nahlédneme-li do jablunkovského zpravodaje z té doby, dozvíme se pouze o veřejných schůzích KSČ, jarních směnách Národní Fronty, měsíci požární ochrany, prémiovém spoření mladých, školení civilní obrany, o činnosti SSM (socialistického svazu mládeže) a o mnoha jiných věcech, které byly tenkrát součástí našeho života, a na které jsme dnes už možná docela zapomněli.
Vše změnil listopad 1989. Po manifestacích v Praze se začalo manifestovat i v Jablunkově. A právě na manifestaci 3. 12. 1989 bylo v Jablunkově ustanoveno Občanské fórum. Už za čtyři dny 7. 12. proběhlo první jednání členů OF s předsedou Městského národního výboru Karlem Kantorem Jablunkov znovu prožíval historický mezník. Odstranění režimu a změnu systému si přála většina. Očekávání byla různá, někteří přivítali změny s velkými obavami a nedůvěrou, jiní jako dějinnou nezbytnost. Končilo předlouhé období vlády jedné strany. Nastupovala demokracie. Jaká? To měl ukázat čas příští…

Léta devadesátá
Nějak rychle uběhlo těch deset let od listopadu 1989. Od převratu, nebo revoluce? Nyní už jsme schopni reflektovat a konfrontovat naše očekávání a představy. Listopad roku 1989 byl šanci především na morální obnovu. Šlo přece o svobodu a pravdu? Nebo ne? I přes stagnující socialistické hospodářství jsme zdaleka nežili v materiální nouzi. Nechci moralizovat.Většinou si pořád ještě myslíme, že demokracie nemusí znamenat takovou míru korupce, nezaměstnaností, kriminality, bezzásadovostí, zneužití svobody jedních na úkor druhých, tedy těch jevů, které dnes prožíváme.Nebuďme idealisté, ale přece - přípustná míra mnohých negativ byla nepříjemně překročena. Je třeba vrátit se zpět a klást důraz na etiku, morálku a pokoru - u politických elit především. Argument, že neexistují fronty na mandarinky a pomeranče, může časem znít jako dobrý nebo špatný vtip. I v Jablunkově jisté zklamání z chování politiků v Praze i zde vyústilo v fakt, že poslední volby vyhrálo seskupení nezávislých.
Vraťme se ale k tomu, co nás provázelo minulými deseti léty. Už 18. ledna 1990 na zasedání pléna Městského národního výboru byli odvolání členové rady z roku 1986. Tajným hlasováním byla zvolena nová rada. Předsedou MNV se stal Čestmír Kičmer, tajemníkem Bohuslav Janiczek, místopředsedou ing. Antonín Tichoň.Dosavadním představitelům, tedy Karlu Kantorovi, Miroslavu Sikorovi a Elišce Čmielové bylo uloženo protokolárně předat dokumentaci do 31.1.1990. Proměny proběhly pokojnou cestou, i když nenávist vůči komunistům byla u některých jedinců tehdy veliká. Násilí nebylo nikdy dobrým rádcem a ani východiskem. Důsledkem polistopadových proměn bylo také to, že od 1.7.1990 obce Písek, Bukovec, Dolní Lomná, Horní Lomná, Bocanovice a Hrádek už nepatřily k Jablunkovu, všechny tyto obce se osamostatnily. Návsi se "probudilo" později, až v roce 1994. Významným mezníkem pro změnu v roku 1990 byl znovu listopad, kdy proběhly první demokratické komunální volby. V Jablunkově kandidovalo 7 stran a 6 nezávislých poslanců. Vítězem se stala OF , jak v celé republice. Starostou se stal ing. Antonín Tichoň, tajemníkem ing. Bohumil Káňa. Zástupcem starosty byl zvolen Pavel Byrtus z Návsí, který měl nespornou zásluhu na úspěšné, i když částečné rekonstrukci kaple starého kláštera. Jablunkov měnil tvář a to hlavně z důvodu majetkových změn. Nastala doba tzv. malé privatizace. Něktří občané se ihned začali hlásit o navrácení znárodněného majetku. Jako jedni z prvních to byli Jan Zowada, Alfons Taube a Olga Divínová. Znovu po desítkách let se na náměstí objevilo jméno Taube,Eisenberg,o trohu později i Bullawa. Doba, kdy byl znárodněn každý živnostník, holič, švec, pekař nebo hospodský byla pryč a přirozená lidská aktivita a iniciativa dostala novou příležitost. Rychle začalo v Jablunkově přibývat nových obchodů, hospod a živností. Značně se rozšířila nabídka a pestrost zboží v potravinářských obchodech.
Konečně jsme si mohli dopřát to, co kdysi bylo možno koupit jen v Tuzexu. Nabídka se postupně rozšiřovala i v jiných obchodech. Rostly ovšem také i ceny, některé dosti vysoce převyšovaly nárůst o oficiální inflační ukazatele. Součástí nové skutečnosti se staly veřejné dražby, a tak hned první dražba proběhla v Jablunkově dne 25.5.1991. Další dražby proběhly na začátku září a listopadu. Mezi novými podnikateli se objevili i "podnikavci", kteří nám časem vzali některé iluze, týkající se nezištnosti soukromých majitelů.
V roce 1991 bylo mezi jinými přejmenováno naše staré dobře známé náměstí Svobody na Mariánské náměstí. "Zmizela" také ulice Rudé armády. Začali jsme se znovu sbližovat se svými sousedy, ale život tvoří paradoxy. Nebo si je tvoříme sami. Začali jsme hojně navštěvovat tržiště v Cieszynie, stavěl se nový hraniční přechod v Bukovci-Jasnowicach. Obyvatelé Koniakowa, Istebnej a Jaworzynki znovu mohli bez problému navštěvovat své kdysi "hlavní" město.K tomu přišlo rozdělení Československa a v Mostech se začala stavět hranice nová. Bylo třeba se rychle oddělit od toho "Balkánu", který nám překážel k jediné úspěšné cestě do Evropy. No, zadržme! Slušnost nade vše! Dnes hranice v Mostech je dokonce součástí východní hranice paktu NATO, je ale dobře, že tomu tak ve skutečnosti není. Takže - bratia Slováci, bolo ako bolo, v Jablunkově jste vítáni-hlavně v obchodech. Taktomu bylo i kdysi, kdy na trhu v Jablunkově bylo možné potkat nejen občany okolních vesnic, ale i horaly z okolí Žywce, z Kysuc i z Oravy.A tak bylo velmi sympatické, když se letos v červnu v Městském lese podařilo uskutečnit první ročník Mezinárodního folklórního festivalu dětských souborů z česko-polsko-slovenského trojmezí. Kdo se má poznávat a sbližovat když ne mládež? Znovu se však vraťme do roku 1993, kdy se znovu podařilo zprovoznit zapomenutá jablunkovská jatka, původně postavené v polovině třicátých let, v září 1993 byla otevřena koncertní síň ve starém klášteře, došlo také k zprovoznění tržnice, která se ovšem tržnici z různých důvodů nestala. Zato nám vyrostlo z počátku nevzhledné tržiště u Jablůnky, které ovládli-jak jinak obchodníci vietnamští. Vznikl tak nový kolorit, se kterým nepočítali především vlastníci tzv. kamenných obchodů. Co se dá dělat, život nese různá překvapení. Z blízké historie je třeba ještě připomenout výstavbu a vznik nového kláštera františkánů v roce 1994. "Wysznio Bróna" se tak stala krásnější, kdyby se tak ještě někdy podařilo zrekonstruovat původní secesní budovu hasičské zbrojnice, pak by vzhled této části města byl velice půvabný.
V roce 1994 proběhly nové volby, na radnici zasedl pan starosta Leo Legierski, který byl pověřen vést naše město další čtyři roky. Ale to už jsme skoro v současnosti, takže naše vzpomínání ukončíme.
Každý z nás má na posledních jablunkovských deset let svůj vlastní názor, své zkušenosti. Přes všechny problémy nám město zkrásnělo. Letošní léto a podzimbyly zvláště příjemné, náměstí bylo zkrášleno, znovu byla oživena i fontána v kašně. Jen podle fotografií můžeme porovnat s náměstím před sto lety, které mělo jistě i tehdy svůj neopakovatelný půvab. Na jednom se starých snímků je vidět dům z nápisem "Café Wien" - kavárna Vídeň, a snad by i stálo za to mít znovu takovou kavárnu na rynku. Snad to některý z podnikatelů zkusí?
Moji milí jablunkované, jsme u konce století, tak, jak kdysi naši předkové v roce 1899. Sto let historie je krátká doba, ale za těch minulých sto let se toho odehrálo velmi mnoho . Historie má sloužit především k poučení, varování co bylo zlé. Nedejme si vzít zdravý rozum, buďme především lidmi, aspoň tady v tom malém jablunkovském světě. Nedejme se dělit událostmi, kterých jsme se nezúčastnili.
Pokusil jsem se Vám přiblížit zdejší historii ještě trochu blíž a to v knize "Jablunkov", která právě vychází. Žiji v naději, že bude přijata kladně a s jistou shovívavosti, necítím se být jediným moudrým a vševědoucím.
Úplně na závěr bych chtěl poprosit o prominutí nesrovnalostí v mých článcích.Chtěl bych se omluvit všem, kterých se mé psaní osobně dotklo,neměl, ani necítil jsem takový záměr, a přestože-li k tomu došlo, věřte, že mě to skutečně mrzí.

Antoni Szpyrc