Připomeňme si alespoň velmi stručně historii města, která je úzce spjata s územím Těšínska a jeho knížaty.
Jablunkov byl pravděpodobně první osadou v údolí řeky Olzy. Jeho založení odhadujeme pravděpodobně na 12. století jako strážní hrádek, kde se začali usazovat první osadníci, majíce za úkol varovat hrad Těšín o blížícím se nebezpečí nepřátelského vpádu na samých hranicích. Tvrz se nacházela na tak zvané Staré cestě měděné a měla za úkol rovněž zajistit bezpečnost obchodních karavan. V té době patřilo Těšínsko polským knížatům.
Po smrtí opolského knížete Vladislava (1281) si jeho synové Měško, Kazimír, Boleslav a Přemysl knížectví rozdělili a stali se zakladateli jednotlivých hornoslezských knížecích větví z dynastie Piastovců. Měško získal Těšínsko a Osvětimsko a tak se stal prvním těšínským vévodou a zakladatelem těšínské linie Piastovců, která zde panovala až do roku 1625.
Po Měškově smrti se jeho dosavadní država rozdělila. Vlastní Těšínsko s titulem těšínského vévody převzal syn Kazimír I. a Osvětimsko s titulem osvětimský vévoda syn Vladislav. Kazimír panoval v Těšínsku do roku 1358. Za jeho panování se utužil svazek s českým státem, když 18.2.1327, uznal svrchovanost českého krále Jana Lucemburského a přijal od něj těšínské knížectví jako léno českého státu. Kazimírův syn a nástupce Přemysl I. vládl na Těšínsku od roku 1358 do roku 1407, kdy se vlády ujal Boleslav I. Po jeho smrti si dědictví rozdělili synové Václav I., Vladislav, Přemek II. a Boleslav II., což vedlo k dalšímu zmenšení državy těšínských Piastovců. Těšínsko spravoval Přemek II. a od roku 1477 jeho synovec Kazimír.
V roce 1479 připadlo Slezsko spolu s Moravou uherskému králi Matyášovi. Po jeho smrti se tyto země opět vrátily do svazku zemí českých pod žezlem Vladislava Jagellonského. Kazimír zemřel v roce 1528. Přežil oba své syny a knížectví zdědil jeho vnuk, tehdy čtyřletý Václav, který byl již v té době zasnouben s dcerou moravského velmože Jana z Pernštejna, Václavova poručníka. Jan z Pernštejna vykonával vládu na Těšínsku (zpočátku spolu s matkou malého Václava markhraběnkou Annou Braniborskou) do roku 1545. Pro zemi to bylo údobí značného hospodářského rozkvětu. Kníže Václav se ve věku 16 let v roce 1540 oženil a v roce 1545 převzal správu Těšínska do svých rukou.
Kníže Václav Adam udělil ve svém privilegiu v roce 1560 Jablunkovu městská práva - právo držet vinný šenk, právo varečné (tj. právo vařit pivo) a dále pak právo pásti dobytek v okruhu půl míle od města bez překážek ze strany Valachů (tj. pastevců z povolání, kteří sem původně přišli za pasením dobytka po hřbetu Karpat, většinou ze Slovenska). V listině též potvrzuje městu, že bude každý rok jmenovat jiného fojta (který měl od knížete přenesenou soudcovskou pravomoc). Dále potvrzuje měšťanům držení polí, zahrad a stodol podle starých obyčejů. Přiznává právo konání týdenního trhu v úterý.
V jablunkovské kronice je o tomto památném dni napsáno:
V pondělí na den Svatého kříže, to je 6. května roku 1560, usmálo se štěstí na poddané občany jablunkovské. Přibyli do Těšína na zámek moudří a poddaní městečka Jablunkova, fojt Andrys Miloch a všechna obec jablunkovská, aby přijala potvrzení městských svobod z rukou knížecích. Zasedl dobrý kníže Václav, obklopen svými věrnými. Hajduci vpustili na poručení jablunkovské poddané, kteří poklekli před knížecí milostí a prosili poníženě o udělení a rozmnožení městečka Jablunkova, aby tím lépe živiti se mohli. Kníže shlédl na jejich poníženou prosbu a povýšil městečko na město, vydavši majestát práv. (Není zde uvedeno, odkud kronikář text převzal.)
Kníže Václav Adam se po ovdovění znovu oženil a vzal si za manželku Kateřinu Sidonii (zvanou též Sedena). Roku 1569 postoupil této své druhé manželce panství jablunkovské a ona mu za to odevzdala celou svou výbavu ve zlatě, stříbře a klenotech, a to tak, že mu k ní před zemským právem podala klíče. Tím byl právní akt odevzdání celé výbavy proveden a potvrzen. V roce 1570 těšínský zámek vyhořel.
Kníže Václav Adam se proslavil mimo jiné tím, že r. 1572 se zavázal, že od Těšínska neodcizí kousku území, že následujícího roku 1573 prohlásil češtinu úředním jazykem na celém Těšínsku a dva roky poté, r. 1575, vydal pro Těšínsko zemská zřízení. Za něho také bylo celé panství poprvé zaznamenáno do urbáře v sedmdesátých letech a záhy potom r. 1577 byl urbář obnoven. Těšínské panství obsahovalo město Těšín, městečko Jablunkov a 30 vesnic. Jablunkov měl 42 usedlíků.
Václav Adam zemřel v roce 1579 a zanechal po sobě čtyřletého syna Adama Václava. Knížectví se znovu dostalo do poručnické správy knížat Jiřího Lohnického, Karla Minsterberského a Hanse von Wirten.
Kateřina Sidonie uzavřela v roce 1586 sňatek s uherským velmožem Emerichem Forgáčem. Zemřela v roce 1594. V roce 1583 udělila jablunkovským řemeslníkům podobné svobody, jako měli řemeslníci v Těšíně. V městě Těšíně byl totiž spatřován vzor, neboť nejen jako knížecí sídlo, ale i svou podstatou a rozlohou bylo těšínské panství úřední části těšínského království.
Kateřina Sedena (Sidonie) byla nazývána též "černou kněžnou a pověsti o ní žijí stále mezi lidem na Těšínsku. Ujímala se svých poddaných proti zvůli různých vrchností. Opatrovala nemocné, pomáhala chudým a byla velmi dobrá a laskavá. Jednou zbrojná čeleď uvrhla do vězení na těšínském hradě sedláka, který ručnicí "těšínskou" zastřelil divokého kance, jež mu křížem krážem zryl pole s obilím. Rodině proto hrozil hlad a bída. Sedlákova žena vzala děti a běžela na zámek prosit kněžnu o slitování. Kněžna se tázala svých rádců, jakou cenu má divoký kanec. "Tři tolary!" odpověděl rádce. Dále se kněžna tázala, jakou škodu způsobí divoký kanec na knížecích polích. "Za rok počítáme tisíc zlatých", řekl na to rádce. Za deset let představovala škoda deset tisíc zlatých. Kněžna tedy rozhodla, že sedlák není pytlák, ale že je povinen zaplatit za kance 3 tolary. Dvorní rádcové však museli sedlákovi vyplatit deset tisíc zlatých za škodu, kterou rodina za deset let utrpěla. Sedlák i s rodinou padli na kolena a se slzami v očích kněžně děkovali.
Kateřina Sedena chodila vždy v černých šatech, proto ji lid nazýval "černou kněžnou". Když zestárla a zeslábla, svolala k sobě všechny dvořany a služebníky a vyžádala si, aby ji po smrti vystrojili zcela prostý, avšak zvláštní pohřeb. Přála si, aby byla dána do obyčejné černé rakve. Rakev měla být naložena na selský vůz, do něhož měli být zapřažení 4 černí býci. Dvořané nesplnili přání své kněžny a pochovali ji do knížecí hrobky na hřbitově. Když druhého dne přišli na hřbitov, ležela kněžčina rakev na povrchu hrobu. Teprve nyní vyplnili dvořané kněžčinu poslední vůli. Naložili rakev na prostý vůz, zapřáhli čtyři černé býky a pustili je. Býci jeli sami zvolna bez poháněče. Minuli starobylé těšínské město, vjeli na polní cestu a večer dojeli na kopec. Země se otevřela a pohltila spřežení i vůz. V noci padaly hvězdy na svět. To poslední láska kněžny byla rozdělena lidu. (Ve skutečnosti kněžna Kateřina nezemřela na Těšínsku, ale v Uhrách).
Adam Václav se ujal vlády nad Těšínskem po svatbě s princeznou Alžbětou Kurlandskou v roce 1595. Potvrdil Jablunkovským privilegium, které jim dal jeho otec. Dále pak zavázal sebe i své potomky, že se zde žádná jiná víra než evangelická augsburkského vyznání nebude trpět, a že on i jeho potomci budou měšťany v této víře udržovat. Stanovil také, že si měšťané mohou bráti dříví na stavbu domů z knížecích lesů, ovšem jen z míst, která vymezí hajní, za to však jsou povinni vozit čtyři dni v roce trámy na knížecí pilu v Jablunkově, odtud byla za císaře
Ferdinanda odvezena prkna až na císařský zámek v Innsbruku. Dále potvrdil měšťanům právo vařit pivo, dané už jeho otcem, určil vinný pořádek, podle kterého se mohlo šenkovat v městečku víno (ovšem s předpokladem, že nejdřív se vyšenkuje víno knížecí). Vyslovil požadavek, aby noví osadníci Písku náleželi k Jablunkovu (to se týkalo patrně dnešní dolní části Písečné). Potvrdil rovněž staré výsady hrnčířského cechu (vyráběla se zde kdysi známá a rozšířená jablunkovská keramika).
Kníže Adam Václav pokračoval v nákladném životě svých předků. Jeho značné dluhy a smrt manželky Alžběty rozhodly o tom, že se začal věnovat vojenské kariéře. Zemřel v roce 1617.
Pověst o knížeti Adamovi Václavovi vypráví, že když chtěl při křtinách svého syna Bedřicha Viléma vystrojit hostinu, vypověděl mu těšínský pivovar následkem špatných zkušeností s knížetem úvěr a nechtěl mu dát na dluh ani bečku piva. Tu mu pomohl z nouze jeden věrný úředník. Zašel do Jablunkova, kde věděl, že je dobrý lid, který má svého knížete rád i přes jeho slabé stránky a žádal lid o pomoc. Jablunkované dali knížeti co měli a mohli. Za to se jim dostalo různých výhod, což se nazývalo "urbaria". Dárci nabyli právo brát si zdarma dříví z panských lesů na pálení a na stavby obydlí. Po smrti své ženy v důsledku velikých dluhů odešel kníže válčit v císařských službách do Uher. V roce 1605 se vrátil na Těšínsko, aby osobně řídil jeho obranu proti povstalcům vedeným Štěpánem Bočkajem. Nechal zatarasit zásekami všechny stezky a na přechodu hranic nedaleko Mostů u Jablunkova dal postavit pevné kamenné hradby, tvrze a chráněné valy s hlubokými příkopy, které se táhly od Mostů až po Bukovec a Javořinku.
Od těch dob hlídali jablunkovské šance a celý průsmyk valašští Vybranci - horský lid okolních vesnic, vyslaný knížetem na obranu hranic. Knížata si Vybranců velmi vážila a obdařila je podobnými výsadami, jako obdrželi v Čechách Chodové. Mohli svobodně lovit ryby a zvěř a v okolních lesích byli neomezenými pány. Nevykonávali roboty. Kníže Adam často dlel na šancích u svých milých strážců, lovíval s nimi v přilehlých lesích a vyjížděl na zvědy do uherských krajů.
Těšínsko bylo zmítáno válkami, bídou a plundrováním majetku lupičskými tlupami. Lidé umírali na mor a jiné nakažlivé choroby. Mladý kníže Bedřich Vilém (syn a dědic Adama Václava) žil v těchto těžkých dobách v Mnichově, vychováván jezuity. Po dobu jeho nepřítomnosti bylo Těšínsko spravováno poručníky - arcivévodou Karlem, biskupem vratislavským, knížetem z Lichtenštejna a Jiřím z Oppersdorfu. V té době byl sepsán nový urbář z roku 1621, pro začátek třicetileté války zvláště zajímavý. Kníže Bedřich se ujal vlády v roce 1623. Těšínské zemi vládl krátce. Vytáhl na válečnou výpravu do Nizozemí a cestou dne 19. 8. 1625 zemřel. Rod Piastovců vymřel po meči.
Těšínsko zdědila Bedřichova sestra Alžběta Lukrecie, které bylo povoleno užívat knížecí titul a výnosy z komorních statků do konce života. Její děti pak měly být vyplaceny sumou 50 000 zlatých a knížectví mělo po její smrti připadnout jako odumřelé léno české koruně. Za vlády kněžny Alžběty Lukrecie pokračovala další dříve plánovaná kolonizace Těšínska Valachy. Bylo třeba odstraňovat hospodářské škody, vzniklé v důsledku třicetileté války. Protože kolonizací přibývali noví obyvatelé, bylo nutno sepisovat i nové urbáře, a to roku 1643 a roku 1647. Kněžna Alžběta Lukrecie vydala Jablunkovu dvě výsadní listiny. V první listině z roku 1644 potvrzuje a obnovuje jablunkovským měšťanům právo společné pastvy dobytka uvnitř starých, dříve vymezených hranic, a právo brát k opravám stavební dříví z knížecích lesů. Měšťané měli za to povinnosti vozit klády z lesů na knížecí pilu v Jablunkově. Tato část privilegia je více méně opakováním toho, co již dříve bylo Jablunkovu uděleno. Současně kněžna ostře v privilegiu vystupuje proti "Mostarcům", že lesy a hory nemálo plundrují, pastviska podorávají a pozemky Jablunkovských si přivlastňují, jak bylo zjištěno na základě "velkých hromad v dědinách". Ukládá rovněž všem úředníkům, aby Jablunkovské chránili.
Konec třicetileté války jakoby symbolicky přinesl i výměnu na knížecím těšínském stolci. Úmrtím kněžny Alžběty Lukrecie v roce 1653 skončila půl tisíciletí trvající vláda Piastovců na Těšínsku. Takřka po celou tuto dobu bylo knížectví v úzkých vztazích s českým státem. Více jak tři století bylo jeho přímou součástí. V důsledku známých tragických událostí (po bitvě na Bílé Hoře) přešlo Těšínsko jako odumřelé léno na Habsburské vladaře.
I o kněžně Alžbětě Lukrécii si lidé vyprávěli a pověsti přetrvaly až do dnešních dnů. Alžběta Lukrecie byla nešťastně provdána za knížete Lichtenstejna, který s ní zle nakládal. Útočiště hledala v Jablunkově. Žila prý v knížecím domě, kde dříve býval i soud. Byla velmi nábožná a chodila denně do kostela. Její nešťastný život ji však učinil před lidmi plachou a aby se cestou z kostela nemusela s lidmi stýkat, dala si svůj dům propojit s kostelem dlouhou pavlačí, po níž chodila do kostela. Při jednom velikém ohni na jablunkovském rynku pavlač shořela a nezůstalo po ní ani památky. Jiná pověst zase vypráví, že kněžna chodila do kostela z knížecího domu tajnou chodbou.
Po smrti Alžběty Lukrecie vládli Těšínsku: Ferdinand III. (1654 - 1657), Leopold I. (1657 - 1705), Josef I. (1705 - 1711) a Karel IV. (1711 - 1740).
Rakouský císař Karel IV. neměl syny, a proto zajistil pragmatickou sankcí dědictví všech habsburských zemí své dceři Marii Terezii. Těšínské knížectví však odkázal v roce 1722 Leopoldovi, knížeti Lotrinskému. Po smrti Leopoldově zdědil roku 1731 těšínské knížectví jeho syn František Štěpán, pozdější manžel císařovny Marie Terezie a císař říše římské. Za jeho vlády byl Těšínu odebrán titul "královské město" i privilegium posílat zástupce na slezský zemský sněm do Vratislavi. Po Františku Štěpánovi převzal těšínské knížectví Josef II., ale ten je postoupil své matce Marii Terezii, která je udělila roku 1766 jako věno své nejstarší dceři Marii Kristině. Marie Kristina byla provdána za saského knížete Alberta, jež se pak zval knížetem Sasko-těšínským. Zemřel v roce 1822. Za jeho vlády se změnilo těšínské komorní panství v prosperující hospodářský komplex, v jehož jednotlivých odvětvích (v rostlinné výrobě, chovu dobytka, lesním hospodářství) se realizovaly novinky soudobé vědy a techniky. Rovněž byly položeny základy moderního těžkého průmyslu. Jelikož Albert a Kristina nezanechali dědice, mělo těšínské léno připadnout České koruně. Podle jejich přání a s vůlí císaře získal těšínskou komoru pro sebe a pro své mužské potomky jejich synovec arcivévoda Karel a po jeho smrti roku 1847 se stal dědicem syn arcivévoda Albrecht.
I z období vlády Marie Terezie se dochovala v ústním podání krásná pověst. Tehdy obsadilo brandenburské vojsko Těšínsko. Vojsko na svém tažení vydrancovalo mnoho měst a vesnic. Ani Jablunkov nebyl ušetřen válečných útrap. Navíc vojáci vzali s sebou dceru jablunkovského fojta. Ten za vojáky poslal svého sluhu, jenž měl zjistit, kde na noc rozbijí vojáci své stany. Mezi tím, než sluha přišel se zprávou, že vojáci budou nocovat ve Vendryni, shromáždil jablunkovské muže, kteří se zbraněmi vojenský tábor přepadli, fojtovu dceru osvobodili a zároveň se zmocnili jejich pokladu. (Jablunkované měli zbraně, jelikož v případě nebezpečí byli povolávání k obraně území.) Poklad přivezli do Jablunkova a jako náhradu za škody si mohl každý Jablunkovan vzít tolik zlata a šperků, kolik poslepu nabral do jedné ruky.
Na památku vítězství nad brandenburským vojskem dne 24.4.1762 a jako díkůvzdání světci, kterému je tento den zasvěcen, stal se patronem města Jablunkova svatý Jiří.
Znakovým privilegiem Františka Josefa I. z 9. října 1894 byl jablunkovský městský znak polepšen do současné podoby.
Štípený štít s levým polem děleným napříč, v pravém zlatém poli je polovina nekorunované černé orlice s červeným jazykem a zlatou zbrojí, se stříbrnou pružinou, s jetelovým trojlistem a křížkem na prsou, v hořejší modré části levého pole na zeleném trávníku doprava jdoucí stříbrný beránek se zlatou svatozáří, se zlatou žerdí ve tvaru kříže s bílým praporcem s červeným křížem. V dolejší červené části vyrůstá ze zeleného návrší jabloň se zelenou korunou, hnědým kmenem a zlatými jablky. Jabloň ve znaku města je mluvícím znamením.
Použití černé dolnoslezské orlice v jablunkovském znaku nebylo nejvhodnější. Z historického hlediska by byla vhodnější zlatá těšínská orlice v modrém poli. Také zlatá zbroj neodpovídá dolnoslezské orlici a měla být červená. Autoři znaku se zřejmě přidrželi tehdejšího znaku rakouského, v němž měl rakouský černý orel zlatou zbroj.

Alena Stará, kronikářka